Odborná gramatika angličtiny nepracuje s termínem „budoucí čas“, ale spíše s různými způsoby vyjadřování budoucnosti, mezi které patří především tyto:
Spontánní rozhodnutí – okamžitá rozhodnutí, resp. to, pro co jsme se rozhodli v momentě promluvy
A: „The phone is ringing.“ B: „I’ll answer it.“
Předvídání budoucnosti na základě domněnky, názoru – často jsou takové věty uvozené výrazy I think…, I’m sure…, I hope…
I think she will pass the test.
I hope they’ll come and visit me.
You will not (won’t) be disappointed.
I will love you forever.
I’ll help you.
I’ll have a glass of wine, please.
Will you marry me?
Will you open the window, please?
plány – neboli rozhodnutí (úmysly), pro které jsme se rozhodli již někdy před momentem rozhovoru.
When I grow up, I’m going to be a doctor.
We’re going to get married in spring.
How long are you going to stay in Paris?
Termínem Future Arrangements se označuje budoucnost, která je nějakým způsobem zajištěna/zařízena (arranged), tzn. udělali jsme něco pro to, aby se daná věc v budoucnu uskutečnila (tím se např. liší od pouhých plánů vyjádřených vazbou „to be going to“). Obvykle jde o budoucnost, na které se domluví minimálně dva lidé (schůzka s klientem/kamarádem, návštěva zubaře/právníka apod.). Taková budoucnost se vyjadřuje přítomným průběhovým časem.
I’m flying to Greece next week.
(let, případně pobyt je již nějak zařízen: letenky, rezervace v hotelu apod.)
I’m meeting Susan at 4 o’clock.
(nejde jen o plán, ale schůzka je navíc zajištěná, např. vzájemnou dohodou mne a Susan)
I‘m seeing my dentist tomorrow.
(návštěva zubaře je zajištěna/domluvena objednávkou)
Způsobů vyjadřování budoucnosti existuje samozřejmě více. Za zmínku stojí především tyto:
1/ vazba be about to + infinitiv
2/ vazba be to + infinitiv